VENTILY

Momentálně 26.4. 2018

26. dubna 2018 v 19:58 | adhoc
Lidé většinou vnímají jen povrch úspěchu. Mnozí bývají dokonce nemocní závistí. Málokdo ale dohlédne na dno, ze kterého se dotyčný musel vydrápat vzhůru. Málokdo uvidí bolest, slzy, prázdno a beznaděj, které mu denně křížily cestu. Proto až zase začnete někomu závidět úspěch, zkuste se nejdřív podívat pod povrch.

Zapomeň

16. dubna 2017 v 8:30 | adhoc


Zapomeň na písničku, až půjdeš večer domů...

Čekám

29. června 2016 v 0:03 | adhoc
Vzdouvám se v letní krajině
pod rozkrokem maršála, který vyhlásil dvacátou světovou
Pole až za kůží a tráva vyvěšená
v kruzích pod očima.

V cukrárně

14. dubna 2015 v 22:16 | adhoc
Mandličky na dezertech
vrkají v harmonii s vídeňskou kávou
a ony se pasou jedna na druhé
útrpným pohledem

Nora

4. dubna 2015 v 0:20 | adhoc
Říkals, nebrzdi. A myslel jsi, přidej. Přitom jsem stála pevně na zemi. Když jsem slezla skálu, co jiní obešli, vybrali nás dva. Já pár let k dospělosti a ty doma tři děti. I oko se zakalilo při vzpomínce na ně. Mně se jen hlavou honilo, jaký má vlasy ta tvoje. Nemělo význam spřádat nějaký plány. Do příštího dne zbývalo šest hodin.

16. září 2014 v 1:16 | adhoc
Až zase půjde můj splín kolem
a bude vrzat výčitkama
jak rozklížené židle v pivnici u Vyššího Brodu
investuju do cukrový vaty od olepené prodavačky
a s cumlem u huby vykácím zásady tvého otce
o dívce z dobré rodiny
no - po kořeny

Takových už bylo

12. září 2014 v 21:57 | adhoc
Takových už bylo
co zkoušeli rozbít klec z ledu
a stavěli gigantická srdce
a pohazovali zkurvený růže,

Sejmi mě

17. února 2014 v 23:22 | adhoc
Natruc sobě, přistávám v kostele
tuším smutek v každým koutě tvýho těla.
Oči stepujou po zavřené zákristii
a Víra je už dávno někde na tahu.
(Nejspíš si to zase rozdává se Lží a ví Bůh, kdy přitáhne zpátky.)

Tak už jen pozdrav, mami

13. února 2014 v 17:55 | adhoc
Nikdy mi to neodpustíš. A já, celá po tobě, nebudu prosit. I když to ve mně hnije jako vřed. Myslím, že ten večer nebyl ani v kalendáři. Nemohl být. Zavolalas jako obvykle, když se ti třeba ztratil prstýnek, nebo čaj proti nespavosti, abych přijela pomoct hledat. Co zase, mami? - Trochu jsem se škrábla a nejde to zastavit. Odvalila jsem stohy práce a řítila se večerem. Plyn sešlápnutý k zemi. Už ve výtahu mě potkala tvoje krev. Celé závoje jí byly. Na zašlých zdech, ze třetího patra do přízemí.

Etiketa

1. listopadu 2013 v 22:45 | adhoc
Noc se prohýbá pod vlhkem a vzdychá po tmě. Kolik dám za hvězdy, aby posvítily. Kolikrát je třeba přejet čepel nože, aby to bylo naposled. Nakolik se známe, abychom všechno zapomněli. U rybníka už nepotkám ani kruh na hladině a z listí pod nohama čtu epitaf léta. Šeptám verše Kryla a do střepu v kapse tisknu představu o krvi. V nádechu na apatii odpouštím, ve výdechu smíření tě ztrácím. Zase se nedopočítám oveček a do salaše spánku mi zakázali vstup. Šílený pianista vytlouká do římsy odrhovačku o návratech a strach už je na stráži. Kupuju si úlevu na dani z nevyspání a do přerostlého ticha v domě pouštím proud vody na olepený střep.
 
 

Reklama