Něco

27. srpna 2013 v 21:37 | adhoc |  VENTILY
Pro všechny mozoly kouzelníků, kterým se vymknul králík z ruky, za všechen pláč dětí, které toho králíka neviděly a nad odhozenými kelímky od limonád - se točí vítr v řetězech, které drží plachty stanu jen na oko.



Dole zní řev klaunů, zhulených trávou a snem o troše úcty. Kůň kluše neustále dokola jak vězeň na oprátce svých pochybení. Něžná provazolezkyně žuchla plnou vahou do písku a zvedl se prach. Diváci znechuceně uhnuli pohledem.
Čistí na duši i těle pomalu odcházejí. Principál balí fidlátka a kysele gestikuluje, před těmi, co stále ještě sedí přilepení k plastovým sedačkám. Zase zítra… Kluk v první řadě přemýšlí, jak by hořel jeho dlouhý kabát a schyluje se k noci.
K té, co nevymění úplněk ani za jediný sluneční paprsek. Se studenou kávou si věčná chůva nenávist sedá na šutr uprostřed tábora a zívá do všech otevřených maringotek. Krotitelka malých psíků slupuje nánosy šminek. Zjizvená přirozeností pak brečí do polštáře.
Kolem se plíží strach a samota. Tokají ve věčném spojení a nesledovaně se množí. Nad zemí stepuje chlad a shazuje první listí. Principál zapaluje svíčku. Počítá drobné za vstupné a otevírá stopadesátou flašku. Nad špuntem krvácí fotka jeho ženy, kterou utahal k smrti.
Až noc začne bolet ránem vydají se dál. Štace za štací jak nedokončená věta. Jak pohlazení, které přistálo vedle, jako trám, který spadl zpátky ke kořenům. S víčky ztěžklými sebeklamem se ukládají na matrace. A samota přikládá k prsu další narozené dítě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama