Únor 2013

Odpustky na Tři krále

17. února 2013 v 7:50 | adhoc
Vracíš otázky jako pingpongový míček. Kolik prázdných minut ještě promlčíme místo odpovědí. Nehádám se. Něco se zaháklo. Vyškrabuješ obraz jediného večera na chatě. Před sto lety. Promítáš ho pořád dokola. Vlečeš ho za sebou jak kurva vzpomínky na panenství. Olepenej stínem, aby tě neviděli.

Miluju tě a nevím proč. Miluju tě. Nevím proč. Proč.

Postav ten obraz čelem ke zd...i. Narvi ho do masovýho strojku, podpal, rozpusť. Hlavně znič. Je to jak svrab. Je to jak zlomit si páteř při milování, jak narvaný čili v rozkroku, jak tlustí červi na dně talíře. Nadechni se. Tam za tebou už nic není. Před sebou si to nepodělej. Známe ty zastávky a odjezdy na Tři krále.

Děvenko, alespoň jeden úsměv. Jeden jediný. Úsměv.

Na každým návratu je něco happy. Tak v týhle ráně nepojedu. Nebudu práskat bičem nad hromadou pomatených dopisů. Tvý koně mají zpoždění. A za mnou se zase práší. Vykroutili jsme se z toho celkem bezbolestně. Není důvod srůstat s archivem. Není důvod navazovat nit. A už vůbec nemám potřebu dočíst únor až do konce.

Mám tě všude. Vsáknutou. Všude.

Pluješ na voru uprostřed oceánu. Jsem vichřice a malomocenství. Dno je stejně daleko jako pevná zem. Nedáš si říct. Věříš, že to za obzorem nás vrátí zpátky. Slova můžeš naporcovat a podělit hladové. Můžeš ze sebe vyzvracet slunce a spolykat tuny tmy. Stejně nevyvázneš. Už tě nechci poslouchat. Už se nechci vracet. A zavři okenice. Svítá.