Neříkej, že nikdy

25. ledna 2011 v 23:40 | Ina |  ŠUPLÍKOVKY
Někdy zakořeníme tak hluboko, že se už ani nedokážeme ohlédnout. Necháváme za sebou ten svěží průvan, kdy se míjely povinnosti s tím, co se nám právě chtělo. A čím víc se kořeny rozrůstají do šířky, tím víc ztrácíme sami sebe. Není to proti logice. Vše, co námi projde, odebere něco z nás. Děti, manželství, práce… Ten osobní růst, na kterém se tak rádi posilují ve svých úvahách psychologové, je jen zdánlivý. Pokud je samovolný - když se dokážeme nepustit kytary a odřených přání ani v padesáti, přestože nás okolí vnímá jako dospělé, pak je to fajn. Hodně špatný je, když se snažíme ze všech sil, aby nás okolí vnímalo jako dospělé a už si ani nevybavíme, jak vypadá kytara.
Pak stačí jeden hodně špatnej den. Den, kdy se všechno sere. Den, kdy nějakou náhodou zaslechneme známou melodii, zahlédneme obraz, který z paměti vyloví staré vzpomínky. A v tu chvíli stojí naproti nám v zrcadle někdo děsivě cizí. Odporný tím, jak žije, jak vypadá, co ctí. A říkáme si: Tak jsem nechtěl nikdy dopadnout. Nikdy. A když budeme mít hodně velkou smůlu a nebude nikdo po ruce, kdo by tohle objevování zastavil, pak už to není o ničem, jen o dveřích dokořán. Stačí udělat pár kroků, stačí nechat vodu, aby nás obejmula, vzduch, ve kterém se budeme vznášet. Stačí tak málo, abychom se toho přízraku v zrcadle naproti sobě jednou pro vždy zbavili…
(Ina)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 26. ledna 2011 v 1:31 | Reagovat

Dobrý! Jo, dobrý! Sakra doufám, že jsem furt sám sebou.

2 Čerf Čerf | Web | 26. ledna 2011 v 8:09 | Reagovat

Nevěřím, že něco takové je řešením jednou provždy. Vždyť co by pak bylo peklo, když ne povinnost být sám se sebou i potom a možná napořád?

3 Johanka Johanka | Web | 27. ledna 2011 v 12:14 | Reagovat

Jak sama píšeš, koho vidíme v zrcadle, to je jen přízrak. Stojíce na téhle hraně se můžeme překlopit stejně jednoduše do objetí větru či vody, tak jako do objetí sebe samotných a říct: tenhle přízrak nejsem já a žít pravdu. A když jednou žijeme pravdu, není cesty zpět, protože iluze naplňují jen přízraky. Bytost, kterou jsme v sobě znovu uviděli, už iluze nenakrmí, ta Pravdu žije a i po dvaceti letech vystoupí s kytarou na pódium a začne před zraky ostatních skládat svojí melodii. SVOJÍ melodii. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama