Kdyby se Kryl tenkrát neopil...

15. listopadu 2010 v 0:08 | Ina |  ŠUPLÍKOVKY
Přecházeli jsme po provaze přes komplexy zajetých vztahů. Chodidla pořezaný do krve. Pózéři citů. Bylo to jak vichřice. Prolétla bankou vzpomínek a ze sejfů sebrala jen několik drobných. Ani na dřevěný kříž nezbylo. V bezvětří brnkání na kytaru a hojení ran. Každý po svým. Napnutý lano mezi náma a výlety do pouští bez výčitek. Možná šlo jen o ty výlety, aby tolik nebolelo přistávání. Možná o nic víc, než někam utíkat. Nezůstat na místě, kde nás rozkrádali. Ti, kterým jsme patřili.


Za hlukem tiší mniši jdou. Z obláčků dechu se vzdechu brání. S pocitem smíření pak střílejí i do vlastních řad.

Nojo, ten nahoře. Je to tu zas. Leželi jsme s asfaltem pod hlavou. Odvázaný mařenou a vědomím, že se po nás může projet i kamion. Rockový koncerty v opilých nocích - "co hrajou na spinetu, tak jako předloni." Rozzoraný pole krákalo druhý hlas. Etudy s tvým bráchou v autě nad žabími hleny. Neustál ani sebe. Natož aby mě měl. Stínem světlo nevytlučeš. Ta děvka zpravodajská slintala u klíčových děr. Smála se, když jsme drželi smutek za slova, který ztratily řeč, protože sis myslel, že jo. U zapadlý hospody v Bořislavi ještě hnije skolenej dvanácterák. "Kurva, ty tvý voči…" I tak jsme dotančili k sobě. A do sebe.

Blonďaté princezny netuší, že za svoji krásu vděčí retuši milosrdných představ. Při funusu vztahu pak brečí černými stíny.

Tatínek s pupkem a závazky. Jak světlá budoucnost v tomhle tmavým lese. I králíci ten rok šukali jak vzteklí. Tvůj brácha měl jasno. Věděl, kdy zaklepat. Na pískový cestě jsi skřípal přesvědčením, že se nic nezmění. "Na, genau!" Jak by ne. Tehdy jsem věděla, že nevíš nic. A loučila se s pompou. Jak poslední rande v životě. Jak poslední sirka v tmavý jeskyni, která nemá žádný vchod. Natož nějaký východ. Dala jsem ti víc, než si chtěl. S vědomím, že naposledy. A tys žil dál cestama do pouští. Nevím, kdy ti došlo, že budou beze mě.

V ranci morálky se korálky slibů pořád přelévají. Zásady jsou jen návnady na omezenost citu a ten, kdo zpytuje svědomí už nemá šanci.

S patosem zastřelených tetřevů jsem nesla TO naše na trh. Onanie cynismu, tak klasicky. Odvezl si mě do nemocnice. Mezi náma nebyly sítě zbytečných slov a ještě zbytečnějších otázek. Kde ale potom vztyčit prostředník, když ti nedošlo nic. U okna jsem po rozlučce řvala do polí. Sama nad sebou. Nad prázdnem, který je někdy jak oteklý hemeroid. Pálí, krvácí a bolí. Jenže takovou pájku ještě nikdo nevynalezl, aby nás dva někdy spojila. V samotě, kterou jsme obývali. V přístavech, který jsme dobývali. V dimenzích, který jsme překračovali. Jenom jediný mě drží nad vodou. Nikdy jsem tě neviděla kráčet pyšně v oáze tvých vztahů s bleděmodrým kočárkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | Web | 15. listopadu 2010 v 9:51 | Reagovat

Dávám na doporučení a nepřemýšlím. Ono to ani moc nejde, protože z tvých krákorajících polí pekelně fouká. Hodně osobní a jako obyčejně krásně napsané. Syrová poetika.

2 Ina Ina | Web | 17. listopadu 2010 v 22:17 | Reagovat

[1]:Díky, Čerfe

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama