Střihnem si?

24. října 2010 v 23:12 | Ina |  ŠUPLÍKOVKY
Nepohrdla jsi paštikou vykopanou z díry na odpadky. Aby se nezasvinil les. S celtou smotanou do kokonu nadějí splašených romantiků jsi přecházela bosky ostří nabroušených nožů. Jednou polovinou prolezlá angažovaností, s pionýrským šátkem pod polštářem. Druhou polovinou pořád v luftě. Vo hubu. Zajedem. No jasně. Nou problém.

Komu dnes smrděj víc nohy?
No tobě, se ví.


Srazily jsme se ve správným čase. Každá jiná a přitom obě stejně hladový. Oblohy a stmívání a poblinkaný flanelky z lacinejch vín. Velký oči a vysoký zdi kolem studánek. Nás přece nepodojí. To víš, že ne. Silácký kecy a zážitky co nám nikdo nevěřil. Stopy do někam. Vždycky je co
dohánět, hledat a ztrácet. Mejdany s koledou. Většinou jsme vyvázly. Nadopovaný životem a životem vyautovaný. Volnost, co se netvářila jako děvka s korunou počestnosti na palici. Lítaly jsme dokořán uvnitř, uzamčený zvenčí. Házely akrobacii pro oči nenasytných šulínků. (Mohli škemrat jak chtěli.)

Ty máš větší prsa.
Ty zase prdel.

Od motorkářů a cesty na Komárku to někdo střihl. Ten, co slintal, že miluje, stál uprostřed. Jak blbě instalovaný panel před výhledem do krásný krajiny. Pstýnky z měděný matky. Oslava nedočkavosti. U mě nic. A tobě spadla zeď. Sesypala se na krvavý stehna. Záchodek na ztraceným nádraží. Banda sladce spala. Poprvý se mi z nás chtělo brečet. A stáhnout kůži z každýho chlapa, na kterýho narazím. Prstýnek rezne na kolejích.
- Už to nikdy nebude. - Si vyliž. - Nevím. - Jdi pryč.

Kdo vyhrál sázku?
Chceš mě rozesmát?

Kariéra je svině. Život občas taky. Usárny zívaly nudou. Velký ruský kolo. Zkušenosti jako zářezy pod žebry. Nevím, proč se tím brodit. Změnil se apetit. A zvětšil hlad. Doba si žádala obětiny. Myslely jsme, že se vracíme k sobě. Guláš byl přesolený závistí a ančovičky
pro hosty zasmrádly. Ochutnaly jsme se. Zoufalství je zkurvená kolombína. Chirurgický zákrok, než se odřízne duše. Nezbylo nic. Ale my to nevěděly. Je lepší pomilovat, než zabít.

Silvestrovský děti
se rodí 9. září.

Svítí červená. To je cesta. Od Cerouaka. Když trochu chceš, někam dojdeš. Někam dopadnu. Humus za prachy. Katedrály omylů. Nebo směr? Počkej si na zajíce v poli. A zavři se. Na dvacettři západů. Nebo tě kuchnu. Splínem si vytři zadek. A polib mi šos. Nikdo nás nerozsoudí. Nemáme ani cent společnej. Kolem tančí průsvitný mundůry smutku. Ty oráš dál. Já už to vidět nechci. V konzervě podvyživenýho obrázku z minula uchováváme NĚJAKEJ ksicht. Nic jinýho taky zarexovat nejde. Nic jinýho k zarexování už není.

A máš se?
Vždyť ty víš.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 25. října 2010 v 0:19 | Reagovat

život není peříčko
omyl vždycky bolí
hledání,tápání
plahočení nicoty

stárneme se lží
s pravdou se rodíme
žijeme pro dnešek
v trapu je budoucnost

2 Čerf Čerf | Web | 26. října 2010 v 22:11 | Reagovat

Připadne mi to jako důkaz, že přece něco zbylo. A jet se dá i na červenou, zvlášť když svítí ze všech stran.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama