Pěkně od podlahy

18. září 2010 v 19:40 | Ina |  ŠUPLÍKOVKY
Šach mat. Bez kombinací a ústupků. Hráli jsme o pořezaný zápěstí. O dny beze spánku, o noci bez probouzení. V oboře náhod jsme potkávali doteky. Než jí podrazili. Celá ztrouchnivělá se složila k zemi. Jak kráva na jatkách. V mém pohledu býčí nedůvěry ses tetelil. A náhody jsem ti baštila přímo z ruky. Už i bez obory. Bez elektrických šoků. Bez varování. Lepenec těl rozedřených milováním. Jeden vlak z tisíce. A v něm ty. Neměl ses čeho bát. Vítězství na dosah a to svoje pitomé navěky taky.

S plíživým podzimem se ztrácely vzpomínky. Jak bečící stádo v úžlabině patosu, které nemůže tam ani zpátky…
Nebylo dne, který by neřval do noci. Nebylo rána, který by se vzpamatovalo s tichem. V bezvědomí a oslepení jsme nahrávali okolí. Nenávist lepila parte do obálek a nikdo nám nezůstal nic dlužný. Krédo z unylé blbosti vysoustružený na čele. Ze stavebnice toho, co zbylo, jsme setrvačně stavěli ploty a ohrady. Chtěl jsi něco a vlastně nic. A to, co zbylo, bylo o ničem. Určitě ne o volnosti, kterou
ses tolik chlubil. Psal jsi verše spermatem do prázdných peřin a brojil: Ať tvý oči trny probodají. Ukájená cynismem jsem vybírala přihrávky. "Ožralí ptáci u popelnic jebou celou noc." Přes všechny ty rozflákaný obrazy jsme zapomínali jeden na druhého. Přes všechny hromady lásky a nenávisti v nás začalo něco růst a něco chátrat.
Zima nás odkládala do diagnosťáku střízlivých rodin. Prý tam vztahy nezebou.
Vy dva jste si měli pořád co říct. A já jak ochcanej patník mezi vámi. Nechtěli jste, ale tušili. A v maskách svatejch kdoví odkud jste si slibovali přátelství. Nestálo to tolik. Nebylo tak krvelačný. Žena a milenka a něco mezi tím z vás draly kůži. Hrála jsem to divadlo ráda. Kamarádi. Nakálet na mramorovou desku: Ležela tam i tady. Zbyla mi pod kůží. Tobě taky. Rozlezlá jak infekce. (Jak se jen
kamarádovi podívám do očí.) Žádný problém. Ochcával si i jiný patníky. Stejně jako on. A ve mně se rozrůstalo jediný. Mršina s dokořán otevřenýma očima, probodanýma trny. Po kapkách jsem si ordinovala naději. Půjde to i bez vás. Musí jít.
Do jara zvesela. Když se přikurtuješ k davu, taky něco získáš. Třeba se zazelenáš.
Kdo z koho? Kdepak. Svůj stín jsi nepřekročil. A s klišé smlouval celou dobu. V sobě. Přece se nevzdáš. Tak blízko, tak nadosah. Narozeniny v jednaosmdesátém. Jak slza z víčka malé pohádkové kurvy. Jak řasa pod vydlážděnou cestou ke smutku. Na dlouhé věky. Ani jsme netušili, co přijde. Chtělo se mi z tebe zvracet. Kolem hlavy kytky narvaný z louky u paneláku. Kašpárek v podbříšku civěl do prázdna. Stěny zpovědnic se orosily. Nechtěj teď plkat o lásce - a táhni. Nikdo. Nic. Nikdy. Neviděl. Jen ten kašpárek věděl o mý nenávisti. A za oponou cloumal zvoncem poblinkaný uvaděč. Tak zavíráme, pánové a dámo. Diváci se už rozešli. Do jednoho.
S létem se vybarví i jalová hlína. Ten, kdo se nerozbije o dno, přežije.
Dnes se míjíme. Na ruským kole. Ty nahoře, já dole. S držkou zabořenou v ostřici. Třídím vzpomínky. Jako odpadky. Nejtěžší mezi sklo. Strejček splín, nerozlučný kámoš. Stíny už jsou za mnou. A nezajímá mě, co leží před váma. Zakotvili jste. Já pořád na cestě. Rozbíjím se o každý nastražený náznak cíle. Vydejchávám obojek a psí známky. Příslušnost nejistá. S budoucností se běž vycpat. Vy onanujete pod krovkami umělecké neposkvrněnosti. Já zraju ve svých anomáliích. S cejchem parchanta, ksichtem cynika a svatozáří z ostnatýho drátu - jsem v tom bahně už jen po uši. 






 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 18. září 2010 v 20:31 | Reagovat

Tvá písmenka vždy nutí k zamyšlení a několikerému čtení.Jako vždy jen děkuji,navíc se nezmohu-neuměje tak krásně písmenka poskládat,za zajímavé počtení a přeji krásný sobotní večer.

2 Ina Ina | Web | 18. září 2010 v 21:18 | Reagovat

[1]:Díky, i tobě stravitelný večer. ;-)

3 TsuchiKim TsuchiKim | Web | 19. září 2010 v 14:57 | Reagovat

ano, to je asi pravda, ale každý člověk si na to musí přijít sám a pak zjistí, že nějaký ten sen přeci jen potřebuje :-)

4 Johanka Johanka | Web | 24. září 2010 v 9:25 | Reagovat

Pochopila jsem? Nepochopila? Tak budu dělat, že ano a jestli jsem nepochopila tebe, třeba sebe v zrcadle. Víc nemáme, jen zrcadla. Proto nás ti ostatní tak prudí-jsou úžasní a nemožní vším tím, co na sobě milujeme a nenávidíme.
A víš, co mi jednou napsala přeinteligentnělá Frankie na blog? Prý kdo z koho je se s. Je na to speciální česká výjimka. Asi proti těmhle výjimkám vytáhnu do boje, ostatně...je to jediný boj, co má smysl :-)

5 th-niki-th th-niki-th | E-mail | Web | 25. září 2010 v 16:27 | Reagovat

prečítala som si prvý odstavec a nechápala som :( ak chceš kukni sa na môj blog o čom ho mam :) a keď sa ti bude chcieť zanechaj komentík :)

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. září 2010 v 22:23 | Reagovat

Tedy tohle není žádnej Strauss, spíš Stravinskij! Nemusím rozumět, ale napsané je to neobyčejně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama