Vejrovské zemanství podle Saturnina

23. července 2010 v 20:20 | Ina |  NA POKEC
Obec Branice získala v loňském roce v rámci soutěže Vesnice roku oranžovou stuhu. Letos štěstí neměla. Přesto jedna z trofejí do Branic putuje. Občanské sdružení Vejrovské zemanství získalo Čestné uznání za své Prohledárium. Takové nevážně vážné muzeum, které kromě nostalgie v podobě historických nástrojů, zařízení a vybavení domácností, nad kterými by plesalo srdce chalupářů, nabízí i artefakty historie Vejrovského zemanství. Čili expozici s nádechem recese, která pohladí duši těch, co humor můžou v jakékoli podobě.



Portréty zemanů, houpací křeslo vejrovského zemana Buška Vejra, hry jako Vejrovské karty nebo Slož si svýho zemana, popis tradiční hry kýblovaná, naleznete tu Vejrovskou soupravičku na medovinu, a podobné kuriozity. Založení Prohledária mají na svědomí Václav Sládek a Pavel Zeman. Prvně jmenovaný bdí nad dekorem, které takové muzeum, opřené především o fakta, musí mít. Druhý dodává Prohledáriu a činnosti sdružení Vejrovské zemanství nadhled opřený o cimrmanovsky navinulý humor. S Pavlem Zemanem, který kromě práce ve sdružení vede místní knihovnu, je členem Trampské osady Jezevec a jak říká, občas zajde i do práce, jsme se v Prohledáriu sešli, abychom probrali věci vážné i nevážné.
Máte k Branicím podle aktivit, které jste tu rozvinul, velmi úzké pouto. Narodil jste se tu?
Ne, já jsem tady teprve od roku 1993. S paní jsme v Branicích koupili chalupu a předělali ji.
Utekl jste z města, nebo jste už na vesnici žil i předtím?
Máte pravdu. Utekl jsem. Ze Sezimova Ústí. Ve městě já žít nemůžu.
Mně stačí, když jedu k našim na návštěvu a už jsem z toho špatnej.
Ale to už jsem věděl jako kluk, že nebudu žít ve městě, protože tam se mi nikdy nelíbilo.
Tady se naskytla chalupa, bylo to na trati, takže jsem mohl dojíždět do práce. Pracuji jako strojvůdce na dráze. Jsem tu spokojený. Lidi jsou tady fajn. Moje tři děti už jsou čistokrevný Braničtí. Já jsem ještě naplavenina. Ale neberu to tak.
Jsem protě Braničák a hotovo. Mě odtud nikdo nedostane. Hrozně se mi tu líbí.
A jak vzniklo Vejrovské zemanství?
Kamarádi to u mě nazývají Vejrovem už dlouho. Já jsem měl totiž trampskou přezdívku Vejr. Začal jsem vymýšlet různé povídky na rebelatnský zemanství, které tu bylo dřív. Tady to v širokém okolí patřilo milevskému klášteru. Jedná se o dobu Karla Čtvrtého, o čtrnácté, patnácté století.
Nejdřív jsem povídky sepisoval jen pro svoji potěchu. Pak i pro kamarády a minulý rok se mi podařilo vydat knihu. Nazval jsem ji Pověsti Vejrovského zemanství.
A s mým švagrem, Václavem Sládkem, jsme před lety založili občanské sdružení.
Má Vejrovské zemanství nějaký reálný základ?
Ne, to vše je vymyšlený. Vlastně dějiny podávané humornou formou. Založené je to na tom, že lidé tady bojovali proti dominiu, které to všechno chtělo spolknout. A jen tyhle tři vesničky, Branice, Veselíčko a Stehlovice zemanovi odolávaly. Všechno je to ale na bázi humoru.
A spíš, než by se pobíjeli, tak spolu popíjeli a jen se tak mezi sebou kočkovali.
Hlavní hrdinou těch povídek je Bušek Vejr. V muzeu máme celý rodokmen zemanů. Až do devatenáctého století, než vymřeli po přeslici. Spolek jsme vlastně založili hlavně na propagaci humoru.
Co bylo jeho prvním počinem?
Udělali jsme tady naučnou stezku.
Je tam 24 informačních tabulí. Informují o historických památkách v okolí, na trase Branice, Stehlovice, Veselíčko.
Je tam něco z historie, informace o přírodních krásách a pak samozřejmě nechybí humor. Označena jsou například taková místa, kde měli
kulatý stůl, nebo bitevní políčko, hřiště na kýblovanou, která se hraje s velkými vařečkami a tvrdým knedlíkem. Stezku udržujeme. Někdy bývají cedule hodně poničený, což nedovedu pochopit, komu to vadí. Ale už jsme to zase obnovili. Celá stezka je uzavřený okruh, dlouhý asi třináct kilometrů, který protíná všechny tři vesnice.
A další činnost?

Děláme různé akce. Například Slavnosti Vejrovského zemanství, což je vlastně takový dětský den. Pozveme pokaždé šermíře, country kapelu a máme program od dopoledne do večera.
Letos se konal už šestý ročník. Také pořádáme Pivobraní, které se dělá ve Stehlovicích. Většinou v listopadu. Původně jsme pivo vařili a lidé přinášeli vzorky svého uvařeného piva. To ale nešlo. Ono se to pak totiž nedalo ani ochutnávat. Takže vloni už jsme to udělali tak, že každý přinesl jakékoliv pivo. To se hodnotí, aniž by samozřejmě porota věděla co pije. Vloni vyhrál poprvé Konrád. No, je to všechno na
bázi recese. Popovídáme si, pokecáme. A má to dobrý ohlas. Pak děláme různé besedy. Hlavně v zimě, v únoru. Na dějepisná nebo zeměpisná témata. Další akcí, kterou jsme letos dělali poprvé, je Čapkodrdoladování. To jsme připravili s ředitelkou mateřské školy a s knihovnou, kterou v obci vedu. Byla to akce pro děti. Víte, ony se všude v knihovnách dělají noci s Andersenem. Já si ale říkám, proč dělat noc s Andersenem, když máme svoje nádherný pohádkáře. A tihle tři, Čapek, Drda a Lada, jsou pro mě nejlepší. V jejich pohádkách je zastoupený i ten český humor. Letos v dubnu jsme dělali první ročník. A mělo to dobrý ohlas. Četli jsme dětem pohádky, pak četly nahlas i ony. Hádaly nějaké pohádkové postavy, luštily rébusy a další úkoly. Jinak jsme tady mívali také salóny humoru. Děláme drakiádu v rámci svatováclavských slavností, novoroční pochod.
Kaplička svatého Saturnina je také dílem sdružení.
Saturnin je takový můj osobní symbol humoru. Postavili jsme kapličku svatýho Saturnina přímo na vsi. Spojili jsme románového Saturnina pana Jirotky a skutečného Saturnina. No a na jeho svátek 29. listopadu děláme sešlost u svatého Saturnina. Jsou tam vždycky koblihy, ty k Saturninovi patří
a branický saturninky. To jsou takové klobouky ze slaného těsta.
Snažíme se je trochu prosadit. Zatím se to moc nedaří. Ale třeba časem.
Saturnina máme jako patrona českýho humoru. Jeden z mých kamarádů nám slíbil, že udělá i jeho sošku. Snažíme se humor propagovat. Teď máme k dispozici knížku, kde jsou i kreslené vtipy. Ty děláme společně s mojí paní Zuzanou.
Kdo kreslí a kdo vymýšlí?
No, já kreslím a paní vymýšlí. Dřív jsem kreslíval do Dikobrazu. Teď mi občas něco vychází ve Vyškeřáku. Ale s
kresleným humorem je to trochu na štýru, protože u nás už není žádný klasický kreslený časopis, jako byl třeba Dikobraz.
A co plánujete ve sdružení dál?
Vlastně chceme zachovat tradici všech akcí. Máme ale jeden plán, který je dost náročný. Vašek Sládek dělá s archeology v Písku. Na Ostrově (uprostřed Ostrovského rybníka - pozn. red.) objevili tvrz. Vašek je přes tu historii. Prohledárium, nebo muzeum, jak chcete, je jeho dítě. Já jsem spíš přes ten humor. On přes fakta. No a s archeology zjistil, jak ta tvrz původně vypadala. Hrádek nakreslil. Vlastně to byl spíš hrad, protože tam byla i kachlová kamna. Vypadá to, že by to mohlo být sídlo opata milevského kláštera, nebo letohrádek. Stavba se datuje k začátku patnáctého století.
Nalezené tam byly zbytky valů. Není to moc přístupný, protože je to na ostrově, ale dá se tam dojet loďkou.
Zatím tam ale nic k vidění není. A naším snem je, abychom to nějak obnovili. Samozřejmě ve spolupráci s archeology. A pak to chceme zpřístupnit veřejnosti. Jenomže to je plán na hodně dlouho.
Asi i finančně náročné…
No, oni by se našli nadšenci, kteří by nám s tím pomohli, ale zatím není ten čas.
Cenu jste získali za Prohledárium. Proč ten název?
No, když už jsme měli Vejrovský zemanství, tak to chtělo i muzeum. Jenomže muzeum je takové obyčejné. Proto
Prohledárium. Začalo to soukromými sbírkami. Něco měl Václav Sládek, něco jsem měl já. Něco věnovali rodiče. A pak, když se o tom dozvěděli lidi, tak začali přinášet, co měli doma, na půdě. Buď nám ty věci pro muzeum zapůjčili nebo věnovali. Něco se nám podařilo pro Prohledárium získat díky kontaktům, které máme s píseckým muzeem. Dřív bylo Prohledárium nahoře v budově. Pak se tam ale udělaly byty a muzeum jsme přestěhovali do suterenních prostor bývalého kina. Zpočátku jsme se tu střídali, měli jsme otevřeno jeden den v týdnu. Postupně jsme ale přišli na to, že tak to nefunguje. Dnes je tady na dveřích telefon a když má někdo zájem si muzeum prohlédnout, zavolá a do pár minut je někdo z nás tady, aby to odemknul.
V muzeu je zastoupena i řada věcí, které jste sám vyráběl.
Ano jsem takový hračička. Dělal jsem skládačky ze dřeva, nebo loutkové divadlo. Vždycky něco vyrobím pro mé děti. Ony si s tím nějaký čas hrají a já jim to pak vezmu a dám to do muzea.
Máte na starosti obecní knihovnu. Je o ní na vesnici zájem?
No, nemyslete si, mám 166 čtenářů. V obci, kde je třista obyvatel.
A to tam ještě nějaký dostanu!
Mám otevřeno vždycky ve středu od pěti do sedmi.
Neexistuje, že by v knihovně někdo nebyl, když já třeba zrovna nemůžu. Velkou podporu máme samozřejmě ze strany obce, která nám poskytuje finance na nákup nových knih. Lidi přicházejí a říkají mi, jaké tituly by tu ještě chtěli mít. V nabídce knihovny je momentálně něco kolem pěti tisíc svazků. Každý druhý měsíc tam pořádám výstavku, nebo knižní salon, věnovaný nějakému spisovateli. Naposledy tam byla výstava snímků krajiny od fotografa Hrdličky
Jak dlouho se vážně zabýváte nevážnými věcmi?.
No už dlouho. Humor jsem měl vždycky hodně rád. Hlavně ten knižní humor. Ten dokonce sbírám. Nejvíc mi sedí pan Jirotka. Saturnin je podle mě jedna z našich nejlepších humoristických knížek. Co se týká kresleného humoru, tak mám rád Jana Vyčítala, Renčína…
Co Vašemu humornému pojetí historie říkají lidé?
Zatím mám jen pozitivní ohlasy. Nikdo mi ještě přes hubu nedal.    (ina - 5.7. 2010)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama