Přátel mám dost, děkuji

5. července 2010 v 9:19 | Ina |  VENTILY
Nemám čas. Třeba na to, abych jednou za měsíc zavolala svým přátelům. Maximálně se rozhoupu k tomu, abych cinkla příbuzným. Jak se mají, jak jde život a kdy se ukáží. No - až budu mít někdy čas, zní nejčastější odpověď.



Jsem v permanentním časovém presu. E-mailovou poštu stíhám číst pouze u ranní, nebo pozdně večerní kávy. Pracovní e-maily zpracuji hned, jinak by se utopily v záplavě další pošty. Už bych je nečetla. Stejně jako nečtu e-maily, které avizují - To je Bomba! případně Nádhera! Mažu je bez přečtení. Je mi totiž jasné, že z té avizované bomby nebo nádhery nevypadne nic jiného, než prezentace hlubokých myšlenek o životě, doprovázená kýčovitými fotografiemi a neméně kýčovitou hudbou. Někdo cítí potřebu upozornit mě na to, jak důležité je přátelství, pravda, víra, láska. Bla, bla, bla, bla. A na konci takových dojmových foto-štvanic, odtržena od myšlenky předchozího textu, stojí totálně agresivní výhrůžka: Jak to nepošleš nejméně deseti lidem, budeš mít sedm let smůlu. Nebo: Když to do patnácti minut nerozešleš svým nejbližším, ztratíš je. Pokud bych měla sklony k patologické pověrčivosti, asi bych byla setrvale upoutána ke klávesnici a zaplavovala podobnými nesmysly své přátele a nejbližší.
"Facebook! To nejlepší, co dnes může být!" Řval na mě nedávno do telefonu známý. "Koukej se tam přihlásit!" Dodnes nevím, co mi spadlo na hlavu. Musela jsem mít děsně špatný den. A muselo to být ve chvíli, kdy všech mých pět pohromadě odešlo někam do prčic. Zkrátka, přihlásila jsem se na Facebook. Na avizované nejlepší sociálně komunikační centrum. Konečně, je tam řada politiků, vzdělaných lidí, to přece není sdružení nějakých hlupců. Už několik hodin poté jsem ale nabyla dojmu, že celý svět je jeden velký ráj květinových dětí. Všichni se chtěli kamarádit, všichni chtěli všechny za přátele. Nebylo dne, kdy by mi nepřišlo z Facebooku oznámení, že pan nebo paní, o nichž jsem v životě neslyšela, se chtějí stát mými přáteli. A tak jsem nějakou dobu tu hru hrála s nimi a blahosklonně souhlasila, že dotyčný může být zařazen do stáda mých přátel. Případně, že mě může ustájit ve stádě jeho. Až když mi začaly od adoptovaných přátel chodit obrázky flašek se šampaňským a s pivem - myslím, že to byla soutěž o to, kdo se zhuláká největším objemem vypitého alkoholu, bez ohledu na ten pelmel i na to, že in natura by tuhle hru jednoduše nikdo nepřežil, došlo mi, jaký jsem idiot.
Rozhodla jsem se z toho vlaku plného šílenců vystoupit. Zlatý oči! Jen tak vás to nepustí. Hodila jsem si tedy osobní stránku do fínštiny. Že tak budu mít pokoj. Nemám. Nabídky na velké přátelství přicházejí dál. V češtině i ve fínštině. Zbývá  tedy jediné. Prostě tyhle e-maily zařadit ke všem těm avizovaným Bombám a Nádherám, které už neotevírám vůbec.   (ina)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kriza kriza | Web | 6. července 2010 v 23:19 | Reagovat

možná ti pomůže drobná rada: http://zadny.blog.cz/0910/jak-smazat-uplne-facebook-ucet ;-)

2 Ina Ina | Web | 6. července 2010 v 23:48 | Reagovat

Děkuji.

3 Yominis Yominis | Web | 7. července 2010 v 0:04 | Reagovat

Přesně tak, facebook je mor. Pro mě tím spíš, že ho musím mít kvůli škole (jsou věci, které vědět musím a dozvím se je bohužel pouze tam). Naštěstí se dá všechno nastavit. Nikdo mě nevidí, nikdo mi nemůže psát a facebook sám mi žádná oznámení posílat také nesmí. To je asi jediné, co mě ještě zachraňuje...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama