Kolik stojí cesta do práce

30. června 2010 v 23:26 | Ina |  VENTILY
"Máš si nosit lopatu, aby ses mohla odhrabat," řekl mi soused, když jsem se ráno s autem po zrcátka ve sněhu snažila vyjet od baráku. "Ha, ha, ha…" - zašklebila jsem se a vzápětí svěsila uši. "Mohl bys mě roztlačit z tý hromady?" Nahodil ramena Schwarzeneggra, chápavě se usmál a zatlačil. Když zjistil, že podvozek sedí pevně na sněhu, zatímco se kola marně snaží dotknout země, zeptal se, jak jsem to dokázala. "Počkej, až to roztaje." Pokrčil Schwarzeneggrovskými rameny a odkráčel. Jsem fatalista a proto mívám při své smůle i štěstí. Na konci ulice se objevili lidé v oranžových vestách. S lopatami! Pomohli autu ven z hromady a mně od tří stovek.


U redakce nebylo kde zaparkovat. Leda, že bych si do některé ze sněhových kup udělala tunel. Objela jsem ulici tam a zpátky, hned dvakrát. Už jsem to chtěla vzdát a omluvit se na spalničky, když jsem před sebou uviděla prázdný flek. V šílené představě, že by ho mohl někdo obsadit, jsem se na místo vřítila stylem agenta 007. Málem jsem způsobila infarkt paní se síťovkou a na chodníku skončil obstojný sněhový jazyk, který jsem zadkem auta odhodila. Bylo to nejdražší parkovací místo v Čechách. Stálo mě 500 Kč. Jako naschvál totiž leželo přímo před vraty s nápisem: Neparkovat - výjezd!

V práci jsem končila dávno po Večerníčku. S dobrým pocitem, že tentokrát parkuji na povoleném a odklizeném místě, jsem otočila klíčkem. Nic. Seděla jsem a tupě zírala na prázdnou ulici. Hlavou se mi honilo, kde přečkám noc. Pomohla kolegyně. Udělali si s manželem procházku mrazivým večerem, aby mě roztlačili. Dobrý člověk ještě žije. Bude to za slivovičku. Když jsem s obavami, aby auto zase nechcíplo, konečně vyjela k domovu, ozval se telefon. Manžel mi připoměl, že doma není pivo. "Řadím dvojku," vyštěkla jsem a típla mobil. Vzhledem k tomu, že mě okamžitě zavalila lítost nad představou, jak moje polovička sedí opuštěná, bez lásky a bez piva, přiklouzala jsem k benzínce. Lahváčů jsem vzala hned šest. (Ehm, už vím, že se pivo u benzínky kupovat nevyplatí.)

Místo, které ráno muži v oranžových vestách odhrabali, bylo volné. Spokojeně jsem přikurtovala fordíka k chodníku a zamířila k domu. Bohužel, trochu hrrr. Jedna noha mi vystřelila po ledovce vlevo a druhá nestihla brzdit. Musela jsem vypadat při té baletní kreaci obdivuhodně. Nicméně, igelitka s lahváči dopadla tvrdě na zem a naproti v domě se rozsvítila všechna světla. Sousedům se naskytl pohled na alkoholika rochnícího se v rozlitém pivu a mě zůstala jediná nerozbitá láhev. Zbytek i s taškou letěl do popelnice.

Když mám smolný den, většinou se ten následující nic nepřihodí. Ráno jsem s tímto přesvědčením vyšla před dům. Zrovna projížděl traktor s radlicí a odhrnoval sníh z vozovky. Sledovala jsem s uspokojením tu bohulibou činnost. Konečně! Řekla jsem si pro sebe. Než jsem zjistila, že nevidím svoje auto. Řidič traktoru asi také ne, protože na mého fordíka nahrnul snad všechen sníh z ulice. Naštěstí už jsem tentokrát opouštěla bezpečí domova vyzbrojena malou zákopovou lopatkou po dědovi.     (ina)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama